HISTORIE VESLOVÁNÍ
Moderní podoba veslování se zrodila v Anglii, kde se již v roce 1715 jely závody „watermannů“ a o 60 let později se konala první velká regata na Temži. Od roku 1829 se jezdí proslulý závod osmiveslic Oxford – Cambridge. První veslařské závody v Praze, ještě na běžných veslicích, se jely v roce 1845 při příležitosti příjezdu prvního vlaku. Rozvoj veslování na českém území ovlivnily Angličané, kteří žili v Praze. V roce 1860 založili dokonce na Slovanském ostrově veslařský kroužek. První české kluby vznikaly v poslední čtvrtině 19. století a už v roce 1884 založily Ústřední jednotu veslařů Čech, která vyslala svého delegáta do Mezinárodní veslařské federace (FISA) již krátce po jejím vzniku v roce 1892. Oficiálně však bylo přijato až Československo v roce 1920 jako šestý člen FISA. Veslování bylo zařazeno i do programu prvních olympijských her moderní doby v Athénách. Veslařská regata se však nekonala z důvodu rozbouřeného moře.
ZÁVODNÍ KATEGORIE
Existuje osm kategorií, které dávají možnost sportovat jak inpiduálně (skif), tak kolektivně (osma). Tyto dvě disciplíny současně reprezentují základní rozlišení veslování. V nepárových disciplínách drží veslař jedno robustnější veslo. Na párových lodích má každý závodník k dispozici vesla dvě. Další nepárové disciplíny jsou dvojky a čtyřky, a to s kormidelníkem i bez něho. Párové lodě (dvojskif, čtyřka) závodí pouze bez kormidelníka. Osmiveslice je nejrychlejší veslařskou lodí. Průměrná rychlost osmy mužů na přímé trati je 6m/s (žen 5,3m/s). Pro srovnání: u skifu mužů a žen jsou tyto údaje 4,8m/s a 4,5m/s.
Veslování patří mezi silově vytrvalostní sporty s vysokou technickou náročností. Při výkonu jsou zapojeny svalové partie paží, trupu a zásluhou pohyblivého sedátka i nohou. Ačkoli výhodu mají vyšší a silnější typy, subtilnější sportovci mají šanci ve stále rychleji se rozvíjejícím veslování tzv. lehkých vah – tedy žen a mužů se stanoveným hmotnostním limitem (maximálně 72,5kg a 59kg). Závodníci této kategorie měli poprvé své soutěže na letních OH 1996 v Atlantě. Kormidelníci měli stanovenou naopak minimální hmotnost 50kg (muži) a 45kg (ženy). Od 1.května 1995 nově 55kg a 50kg. Ztráta kormidelníka během závodu znamená diskvalifikaci, zatímco po vypadnutí veslaře takový trest automaticky nenásleduje. Pokud loď i při ztrátě jednoho nebo více závodníku přece jen projede cílem, její umístění platí.
Veslař vykoná na dvoukilometrová dráze 200 až 250 záběrů. Kormidelník sedí na osmě na zádi (lepší kontakt s veslaři), případně leží ve špičce (lepší rozložení hmotnosti). Délka osmy bývá 17,5 m a skifu 8,2 m, šířka 62 cm a 45 cm, hmotnost 96 kg a 14 kg. Délka vesel 380 cm (nepárové) a 290cm (párové). Lodě i vesla bývaly vyráběny převážně z exotických dřevů nyní mají převahu moderní materiály (umělé hmoty, kevlar, uhlíková vlákna).
ZÁVODNÍ DRÁHA
Závodní dráha mívá šest stejně širokých (minimálně 12,5m) tratí. Jejich čísla se počítají od břehu, kde je umístěn sbor rozhodčích (v případě Primátorek levý břeh Vltavy). Tradiční primátorská dráha má pět tratí a vzhledem k ohybu i šikmý start, takže teprve po průjezdu bójkami v zatáčce pod Vyšehradem se srovnají handicapy a přehledně je vidět pořadí lodí. Posledních 500 metrů je velice náročných na techniku, protože kolmé břehy netlumí vlny, vznikající zejména rušným provozem motorových člunů. Regulérnost závodu oznamuje rozhodčí jedoucí za závodním polem bílou vlajkou. Červená znamená neregulérní závod.
VESLAŘSKÁ TECHNIKA
Zajímavou kapitolou je průběh tempa, resp. dráhy, kterou vykonává list vesla. Lze říci, že prodloužení osy vesla na konci lopatky (dříve u lopatek typu Macon střed lopatky) vykonává přibližně eliptickou dráhu (obr. 1a). List vesla na této dráze má dva, pro úspěšný průběh tempa zásadně důležité vrcholy, a to zásek a vyndání vesla z vody.Začněme třeba od konce tempa. Lopatka vesla by se z vody měla vynořovat v poloze kolmé k hladině. Toho je dosaženo zmačknutím pačiny (rukojeti) vesla. Aby toto zmačknutí nemuselo být příliš hluboké, následuje naplošení lopatky (naplošení musí následovat, nesmí proběhnout dříve). Dále následuje tzv. odhoz – rychlé narovnání rukou od těla za kolena. Naplošení lopatky nesmí být samozřejmě úplné – při pohybu proti vodě by zejména ve vlnách mohlo snadno dojít k „chycení“ vody s velmi nepříjemnými následky (zastavení lodi, ztráta tempa případně, u menší lodi, i její převrácení). Přibližně od poloviny až dvou třetin dráhy lopatky vesla nad vodou by mělo docházet k jejímu postupnému nakolmování a to tak, aby právě dokolmená lopatka plochou jakoby sjela po druhém zakřivení pomyslné eliptické dráhy do vody. Delší osa této dráhy by měla ležet malý kousek pod hladinou, protože tak lopatka vesla dosáhne nejzazšího bodu své dráhy ve vodě. Tím se mimovolně napínají paže veslaře a veslo je od tohoto okamžiku v záběru. Leží-li osa dráhy vesla nad hladinou, zachytí veslo vodu pod osou – část tempa jde naprázdno vzduchem a veslař ztrácí účinný zásek tempa. Ještě horší zásek je znázorněn na obr. 1c, kdy veslař po odhozu zmáčkne pačinu vesla příliš do lodi. To má za následek zvednutí lopatky vesla vysoko nad hladinu – před zásekem potom dochází k časové prodlevě, ve které ale stále dochází k pohybu těla veslaře proti pohybu lodi a k tzv. zašlápnutí – tedy k dosažení přední mezní polohy v době, kdy lopatka vesla ještě není v zátahu. Častou příčinou této chyby je pomalý odhoz po vyndání vesla z vody, kdy k pokrčení nohou v kolenou dochází dříve, než je pačina vesla za nimi. Nesprávný je i další možný způsob záseku obr. 1d – kdy veslař v záseku (často v důsledku enormní snahy) zapojí kromě nohou i záda a ruce a příliš zvedne pačinu vesla. Dochází pak k hlubokému zanoření lopatky vesla do vody (pozor na kameny v mělkých vodách), následně, v důsledku vyrovnání polohy zad, rukou a nohou, k jejímu vyjetí nad hladinu a „vyhození vody“ s následným dotažením. Loď je potom „přenášena“, síla veslaře se nespotřebuje pouze na její pohyb vpřed, ale také na pohyb nahoru a dolů.Veslování je silově vytrvalostní sport, při kterém dochází k zapojení téměř všech svalových skupin, zejména však svalů nohou, zad a rukou.Začněme od nejsilnějších – svalů zad. Podle současného názoru by záda měla být v předklonu mírně zakulacená (dosažení delšího tempa), v průběhu zátahu by však mělo dojít k jejich narovnávání. Narovnávání zad v průběhu tempa se má dít stejnou rychlostí, jako celý další pohyb trupu. Je-li narovnání zad rychlejší (švihnutí v záseku), dojde vlivem odporu vody na veslo k jeho prudkému zabrždění a následnému znovu rozjetí – veslař „táhne nadvakrát“. Tato chyba se ještě více projeví v případě, že je zásek proveden z výšky, případně na zvlněné hladině. Negativní souvislosti této chyby byly již zmíněny (neefektivní tempo, nestabilita lodi, pozdní vyndání vesla z vody, dohánění zpoždění rychlým pohybem vpřed nad vodou).
Druhou nejsilnější svalovou skupinou, která je při veslování využívána, jsou svaly nohou, konkrétně svaly stehenní, lýtkové a hýžďové. Tyto svaly byly v minulosti častým tréninkem v chůzi nejlépe uzpůsobeny k výkonům vyžadujícím sílu a vytrvalost. (Pro sezení u PC nebo v autě nemají až tak velký význam.) Pro maximální využití svalů nohou je nutné, aby se celá plocha chodidla opírala o desku pod nohavkami. Úhel, který přitom svírá holeň s hladinou měl být cca 70°. Z tohoto údaje vyplývá i odpověď na otázku, jak nastavit vzdálenost nohavek. Při jejich poloze příliš blízko u kolejniček se nohy veslaře velmi rychle unaví, případně může dojít ke křečím do lýtek. Při výhmatu vpřed by kolena měla být od sebe zhruba na šíři ramen. Pak je mezi nimi dostatek místa pro břicho (veslaři břicho obvykle nenosí). Prsa veslaře se potom vejdou mezi nohy a spodek trupu dolehne ke stehnům. Po záseku a narovnání trupu z předklonu jdou kolena k sobě.
Poslední zmiňovanou svalovou skupinou jsou svaly rukou. Protože svaly rukou jsou ze všech tří svalových skupin nejslabší a současně mají nejvíce volnosti v pohybuje rozbor správného průběhu tempa samostatnou kapitolou.
Začněme od držení vesla. U nepárového vesla drží vnější ruka veslo na konci a vnitřní cca o šířku pěsti dále (blíže k havlince). Důvodem, proč nejsou ruce těsněji u sebe je, že by taková poloha vedla ke stísněnému dýchání. Správná poloha rukou na vesle je taková, aby k vyrovnání rozdílu drah obou rukou (vnitřní ruka opisuje kratší dráhu) postačilo malé vysunutí ramene vnější ruky vpřed. Držení pačiny vesla musí být pouze články prstů – dlaň nikdy nesmí ležet na vesle. Prsty ruky fungují jako pomyslný hák, palec je opřen zespodu a působí jako pojistka proti vyklouznutí vesla. Ve fázi tempa nad vodou při správném držení vesla musí mít prsty úplnou volnost pohybu, při tažení svírají prsty s palcem veslo velmi pevně. Při „mlýnkování“ dochází k uvolnění palce a prohnutí ruky v zápěstí dolů. Prsty se trochu rozvinou, aby prohnutí zápěstí nemuselo být příliš velké – veslo se naploší. Při kolmení se zápěstí narovnává a prsty se na pačinu vesla opět navinou jako hák, palec se opře zespodu. Rozdíl mezi oběma postupy je pouze v jejich rychlosti. Dobrou poučkou je, že ruce by na pačině vesla neměly měnit svou polohu (přeručkovávání, posouvání před zásekem). Při záseku by hřbet ruky měl ležet v jedné přímce s nataženou paží. Poloha hřbetu ruky a předloktí by měla zůstat nezměněna po celou dobu tempa – při dotažení je tedy nutné, aby lokty šly až za tělo. Lokty by při dotažení neměly být zvednuty – nepřirozené ohýbání rukou.